Rozlišení na tři základní prostředí: dvůr (šlechta), město (měšťané) a venkov (prosté obyvatelstvo).
Tomuto dělení se vymyká duchovenstvo, které sice není natolik sociologicky významné, aby bylo sociálním stavem; je ale definováno právně a dále sociálně stratifikováno (církevní hodnosti, od farářů po biskupy).

Co je předpokladem k náležitosti k určité sociální vrstvě? Majetkové vlastnictví (svobodný - tzv. alodní, šlechtický majetek) a sociální původ.
Význam těchto dvou kritérií se v průběhu RN proměňuje - významově klesá a stoupá.
V 17. - 18. stol. začíný být kromě těchto požadavků k náležitosti k vrstvě důležité i vzdělání.
V 18. stol. se překračování sociálních hranic stává snadným (hlavně přechod měšťan -> nižší šlechta).
V 16. stol. je překračování sociální hranice naopak složité - spousta podmínek (navíc i situace české vyšší šlechty, v této době uzavřené společnosti).

Obecně je RN společnost vysoce sociálně determinovaná.
Objevují se tendence k překračování vrstev (rytíř -> panský stav, nižší šlechta -> vyšší šlechta, sedlák -> měšťan).
Základní strategie: sňatek, dědictví, zakoupení titulu (tzv. erbovníci - měšťané kupující si šlechtický původ), zásluhy (panovník povyšuje zasloužilé měšťany).

Stavovskou společnost je možno rozdělit na společnost privilegovanou (vyšší a nižší šlechta, města, na moravě prelátský stav (olomoucký biskup)) a na ostatní, bez politických práv a uplatnění.

Dotváření společnosti po husitských válkách

Přetrvává staré panstvo; vytváří se nižší šlechta, tzv. rytíři (vladykové, panoši, méně významné rodiny, i zasloužilí husitští válečníci).

Města: už dlouho drží hospodářský potenciál (majetky klášterů, atd.), v RN je jim přiznán i politický stav (krom vyšší a nižší šlechty jsou města dalším ze tří stavů).
Okolo roku 1500 je v Čechách 38 měst, na Moravě pouze 6.

Ve 2. polovině 15. stol. dochází k formování těchto vrstev, k jejich vymezení a ustálení identit.
Např. vyšší šlechta se uzavírá, nepřipouští mezi sebe nadále jedince z rodin nižších šlechticů.

Stavy si rozdělují moc: jednání o počtu zástupců na zemském sněmu a zemském soudu. K ustálení dochází v 60. letech 15. stol. Stavy si určují pozice - kolik zástupců které skupiny kde.
1487 - dohoda o obsazení zemského soudu v Čechách (12 míst panskému stavy, 8 míst rytířům, měšťané sem nenáleží (zastoupeni pouze na zemském sněmu)).
1480 - na Moravě ustanovena pravidla zemského soudu. Zde je situace jiná - silná pozice panstva, vymezení proti panovníkovi.
Moravané se snaží zakotvit své privilegia svodem práv, od konce 80. let. V roce 1500 je jim pak přiznáno Vladislavské zřízení zemské.

Šlechta

I přes svou nízkou početnost (1% obyvatelstva - 14 000, z nichž je 13 000 nižší šlechta) je šlechta výraznou společenskou třídou.

RN proměna šlechty: šlechtici se stávají podnikatelskou vrstvou, přizpůsobují se peněžnímu hospodářství.
Suverénní držba majetku (alodní majetek). Majetek šlechtice je zapsán v zemských deskách, krom extrémních případů (zrada panovníka, atp.) zůstává v jeho náležitosti.
Šlecta zastupuje nejvyšší zemské úřady a od 2. pol. 16. stol. se sdružuje i okolo nově zřízeného panovníkova dvoru (vznikají tak dvě oponující si působiště šlechty).

Šlechtici lpí na původu. V této době jsou hodně rozšířené snahy o prokázání stáří rodu (geneaologické vazby, zadávané historiografům k vypracování vývodů a geneaologických rozborů ... někdy vedoucích až k předkům z dob antického říma).
Lpění na tradici a původu patrno i ve výzdobě zámků.

Důraz na starobylost se odráží i v právu (sic neformálně, původ je však respektován).
Tzv. rody starožitné (alespoň 3 generace ve šlechtickém stavu) x rody novožitné (nově povýšení do stavu, příp. příchozí rod ze zahraničí).
Starožitné rody mají vyšší sociální kredit, např. při hlasování (stalo se, že hlas starožitného nižšího šlechtice měl vyšší váhu než hlas novožitného vyšího šlechtice).
Tradicionalismus šlechty patrný v odvolávání se na svá privilegia.

Jak probíhal přestup do šlechtického stavu? V 16. stol. rozhoduje panovník, šlechta nově příchozího schvaluje. Od 17. století má slovo pouze panovník.

Od 2. poloviny 16. stol. do 1. polovny 17. stol. přichází do českých zemí říšská šlechta, domácí se brání.

Dochází k velkému chudnutí šlechty, od 16. stol.
Méně majetní šlechtici měli málo poddaných, navíc je začala ohrožovat vysoká míra inflace.
Tito šlechtici nenacházejí uplatnění k obživě (v dobách husitství to byli válečníci, nyní ztrácejí na významu).
Buď prodali své statky vyšším šlechticům (a vznikají tzv. velkém dominie), anebo budují klienstské vazby (tj.přidávají se do služby vyšším šlechticům - dělají jim služby, sjednávají kontakty, orodují za ně - a za to jsou placeni (nejde o poddanství, ale o urč. formu služby)).

V Praze v 2. pol. 16. stol. vzniká panovnický dvůr (inspirace Burgundskem, Španělskem, atp.)
Dvůr se stává magnetem, přitahuje šlechtu. K šlechtě zastoupené v zemských sněmech a soudech se tak paralelně utváří druhá skupina s vysokou koncentrací šlechty.
Šlechta se zde kosmopolituje (přicházejí sem šlechtické rody z jiných zemí - což by v zemských sněmech, zastoupených výhradně tuzemskou šlechtou, nešlo).

Vymírají významné starobylé šlechtické rody (Boskovicové, Šternberci, Rožnberkové, atd.)
Nejmajetnější Pernštejni jsou v majetkové krizi. Málo rodů si v 17. stol. dokáže udržet svůj majetek. Nekteří však povyšují (Žerotínové, Kounicové, atd.)
Přicházejí rody ze zahraničí (Dufrychsteinové, Rotalové, Forgatzové, Szerényi, atd.)

Ve šlechtické společnosti začínají hrát roli konfesijní poměry (od 80. let 16. stol. - katolíci mají lepší vyhlídky na majetek a vliv oproti nekatolíkům).
V této době jej již příchod nových rodů častejší než povyšování domácích (měšťanů) do šlechtického stavu (v letech 1600 - 1650 povýšeno cca 125 lidí).
Čeští šlechtici se na obranu vymezují proti nově příchozím.
Panovník získává výhradní právo povyšovat do stavu.
Po celé 17. století dochází k tzv. inflaci titulů (tj. mít titul již není tak vzácné a významné jako dřív).

Obnovené zřízení zemské zavádí novou (prohabsburskou) titulaturu: vévoda/ hrabě/ říšský hrabě/ kníže/ říšský pán.
Tyto tituly začínají v průběhu 17. stol. hrát významnější roli oproti původní titulatuře.
Mizí rozdíl mezi dvorskou (panovníkův dvůr) a zemskou šlechtou -> jedna dvorská šlechta.
Unifikace šlechty po obnoveném zřízení zemském: jedna šlechta, jedno náboženství.

Města

Chybí! Potřeba dopsat !!!

Rozdělení (typologie) měst.
Co to je město, městské právo, měšťan (definovat, rozdílnost od vesnického prostředí).
Sociální struktura města (profily zdě žijících osob).
Co to jsou cechy, městské hospodářství, městská správa. Kdo řídí města?

Otázka stavovského odboje.

Venkov

Z právního hlediska jsou obyvatelé venkova poddaní, náležící určité vrchnosti. Toto je dáno místem pobytu (kde užívají půdu/ kde pracují).

Jaké právo se vztahuje na poddané? Jsou pouze právním objektem, nikoliv subjektem; tj. v normativních pramenech jsou na ně vztaženy pouze příkazy, zákazy.
V některých právních zákonech se objevují náznaky subjektivity poddaných (např. majetkové právo). Dům ani půda není poddaného, připadá šlechtici; ale dle tzv. emfiteuze, ST práva, má poddaný tzv. předkupní právo (dědí stejný dům po svých předcích - i když je dům stále formálně v majetku šlechtice).
Po zrušení nevolnictví mají poddaní právo majetek a pozemek od vrchnosti odkoupit. Ve skutečnosti se tak ale před rokem 1848 děje jen velmi vzácně - poddaní nemají peníze.

Platí právní zákaz sbíhání z gruntu (poddaný nemůže odcházet z půdy, pouze na tzv. odchodný list).
V 16. stol. a po většinu 17. stol. má totální jurisdikci nad poddaným jeho vrchnost (forma práva závisí na konkrétní vrchnosti). Až v roce 1680 je zaveden tzv. robotní patent. Teprve tehdy začíná do poddanského práva zasahovat panovník (předepisuje jako maximum 3 dny roboty týdně, v období žní dobu neomezenou), v této době ale zatím jen formálně (reálně pro panovníka nebylo možné vynutit si na vrchnosti dodržování svých nařízení).

17. stol. je staršími historiky označováno jako doba druhého nevolnictví (protože se objevilo obrovské množství normativních pramenů, zákazů sbíhání obyvatelstva, atd.)
Proč ale k těmto nařízením docházelo? Šlo o dobu po třicetileté válce - z hospodářské nutnosti bylo třeba udržet poddané na jednom místě, nenechat je odcházet na válkou vyprázdněná místa.

V souvislosti s třicetiletou válkou dochází v 17. stol. k finanční krizi -> řeší se výrazným navýšením roboty poddaných.
Od poloviny 15. stol. do poloviny 17. stol. je nárůst povinnosti roboty 10 - 30-násobný.
Tzv. sirotčí léta - je třeba doplnit výrobní pozice. Vrchnost si prohlíží děti, odebírá si je a určuje jim práci.

Jak jsou dále venkované omezeni? Omezení při sňatcích (aby poddaní nepřebíhali do okolních vesnic, patřících jiné vrchnosti), omezení nošení zbraní.
Vrchnost má právo odsadit poddaného (tj. přemístit jej), hospodaří-li špatně. K tomuto však dochází vzácně.

Doposud byla řeč o formálním venkovském právu. Jaká byla skutečnost?
Pokud se poddaný rozhodl odejít, vrchnost mu nezabránila, neměla jak svá nařízení hlídat (jako pramen tomuto svědčí matriky).

V jakých formách probíhají pohyby poddaných?
1. dočasná mobilita: obchodníci (formantství), městské trhy, osobní důvody (svaté poutě).
2. sezónní mobilita: spojena s polními pracemi (období žní).
3. dlouhodobý pobyt mimo panství: tovaryšská učednická léta - příprava na vykonávání určitého povolání.
4. migrace: legální migrace (zostný list - podnícen sňatkem, pracovní příležitostí. Např můžejít o skupinu urč. povolání někde přebytečnou, přemístěnou do nedostatkového místa) a ilegální migrace (např. vesničané sbíhající do měst).